Přeloženo z korejštiny

Meditativní román jihokorejské spisovatelky je pojednáním o symbolickém významu bílé barvy, která je ve východoasijské oblasti i jedním z hlavních znaků k vyjádření zármutku a žalu. Ve třech kapitolách autorka uvažuje nad hranicí snesitelnosti lidského utrpení. Vrací se proto k traumatické události z osobního života, kterou se stala smrt její sestry, jež zemřela už dvě hodiny po narození. Do jisté míry odmítá vzít tento fakt na vědomí a proto se snaží oživit ji touto netradiční literární formou. Bolestné téma autorka zpracovávala během svého rezidenčního pobytu ve Varšavě, kde na ni hluboce zapůsobily stopy po hrůzách druhé světové války, jimž bylo toto město vystaveno. Propojením intimní a celonárodní tragédie vznikla sugestivní a nadčasová próza, v níž se bílá barva projevuje jako znamení temnoty, zmaru a zániku, ale i čistoty a posvátnosti, zmrtvýchstání a zrození. Román lze číst i jako lyrickou či poetickou esej, jako inspirující podnět k tomu, aby člověk vnímal laskavě a soucitně svět kolem sebe a zvláště pak všechno, co je v něm pomíjivé a zranitelné.